Co se děje

Vítězové, poražení a mrtví

„Ve válce nejsou vítězové. Jsou jen poražení a mrtví.“

Tyto volby byly naprostá smršť, bomba, zemětřesení. Vyvrátily tvrzení mnohých, že výsledky veřejných průzkumů manipulují občany. Tohle totiž žádný průzkum neočekával. Je otázka proč vlastně: možná byly zaplacené, možná neužívaly reprezentativní vzorek občanů, těžko říct. Protože tyto volby nebyly válkou v pravém smyslu toho slova, bude můj článek rozdělením jednotlivých subjektů na vítěze, poražené a mrtvé. Na konci se pokusím nastínit, co bude dál. . .

Tyto volby mají celkem tři vítěze. Jednak TOP 09 aneb nová strana starých tváří. Základním důvodem jejich úspěchu je paradoxně ODS a jejich politika v minulém volebním období. Z pravicové a konservativní strany se přeměnila na sociálnědemokratickou stranu západoevropského typu. Za to může jednak její spojení se Zelenými, jednak některé dosti nepochopitelné kroky (přijetí Lisabonské smlouvy). Toto zákonitě muselo odradit voliče z pravé části jejich elektorátu. TOP 09 se vůči ODS vymezila zprava, proto tyto nespokojené voliče mohla přetáhnout. Nejvíce se to projevilo v tradičně pravicové Praze. Celkem odhadem tak polovina voličů TOP 09 volila v minulých volbách ODS. Hlavním trhákem v tomto směru byl apel na rozumnou finanční politiku, vždyť o nové možné vládní koalici se hovoří jako o „koalici rozpočtové odpovědnosti“. Další část voličů TOP 09 pak odešla od KDU-ČSL, a to především za Miroslavem Kalouskem. Podstatná je také přítomnost Karla Schwarzenberga, za kterým jistá skupina lidí jde jako za Krysařem z Hammeln.

Věci veřejné jsou druhým jednoznačným vítězem voleb. Jak je to možné? Jednak bombastická reklamní kampaň za peníze sehnané bůhví odkud. A dále nové, neokoukané, leč známé tváře, zejména Radek John. Tato kombinace zajistila přetažení levicových voličů od KDU-ČSL a pravicových voličů od ČSSD (zejména těch, kteří nemají rádi Paroubka). Tuto stranu je velmi těžké zařadit do pravolevého spektra. Také je otázka, kdo za touto stranou stojí, kdo ji financuje, a s kým vytvoří koalici. To se snad zanedlouho dozvíme.

Třetím vítězem voleb je agentura SC&C. Když ČT 24 ve 14:00 oznámila svou prognózu (ČSSD 20 %, ODS 20 %, TOP 09 17 %, KSČM 11 %, VV 11 % a KDU-ČSL 5 %), nevěřil jsem tomu ani zbla. Neseděl mi tak malý zisk ČSSD, trochu velký zisk TOP 09 a VV. Nicméně výsledek voleb přesně padl do této prognózy rozšířené o toleranci 2 %. Volby vyšly takto: ČSSD 22,1 %, ODS 20,2 %, TOP 09 16,7 %, KSČM 11,3 %, VV 10,9 % a KDU-ČSL 4,4 %. Pouze jedna strana – ČSSD – se však odchýlila o více než jeden procentní bod. To svědčí o perfektním výběru okrsků a tázaných osob při tomto výzkumu typu exit-poll. Tato agentura také poskytla spoustu zajímavých informací např. o prvovoličích, o tom, které strany volili voliči minule apod.

Gratuluji vítězům a přejděme k poraženým.

Jan Pecháček | Sobota 29. 05. 2010, 22.38 | U nás | 2 komentáře | 209x

Česká republika: právní stát?

Bude se vyvlastňovat. Jednadvacet let po revoluci, kdy jsme se zbavili oficiální vlády komunistů, ti se bryskně překabátili a rozprchli se do jiných stran, odkud nám nerušeně vládnou dál, opět zaplesá srdce každého, pro koho soukromý majetek není v žádném případě tabu.

Co se tedy stalo? Žil byl moudrý státní úředník. A ten rozhodl, že dálnice D11 vedoucí kolem Hradce Králové, se bude stáčet severně na Polsko a také nakreslil jak přesně. Ba dokonce se už začalo dávno stavět. Protože stavba dálnice trvá dlouho (v ČR), zajišťovaly se pozemky postupně. Jenomže pár kilometrů před Hradcem had dálnice narazil hlavou do zdi. Tou zdí se stal statek s velkými pozemky, který patří jisté Ludmile Havránkové. Její rodina na tomto místě hospodaří už kolem čtyř set let, takže se není čemu divit, že z plánované dálnice byla trochu rozpačitá. Stát si prostě nedokázal inteligentním způsobem zajistit pozemky pro budoucí stavbu dálnice a hrozně se divil, když někdo nechtěl prodat ty své.

DISCLAIMER: Článek se zakládá na skutečnostech, v žádném případě však neobsahuje všechno. Důvod je prostý: tento spor začal, když mi bylo pět a z té doby si toho moc nepamatuju. Všechny zmínky o úplatcích jsou zcela smyšlené a jsou výplodem autorovy fantasie. Vymyslel jsem si je proto, že mi přišly jako nejlogičtější zdůvodnění iracionálního chování státních úředníků. Tak blbí, aby to udělali dobrovolně, být nemohou.

Jan Pecháček | Středa 26. 05. 2010, 11.15 | U nás | 1 komentář | 129x

O (dalším) nesmyslném nařízení EU

V platnost vstoupí další nesmyslné nařízení Evropské unie. Po zákazu žárovek, rtuťových teploměrů a tlakoměrů (zvláštní, že se v nemocnicích mohou dále používat, že by přece jen byly nejlepší?) a bezolovnatých pájek přichází věc vskutku vypečená, možná nejvypečenější ze všech.

Elektronické obchody (e-shopy) se ode dneška musí řídit Nařízením Evropského parlamentu a rady č. 593/2008, ve kterém se píše:

(25) Spotřebitelé by měli být chráněni takovými předpisy země jejich obvyklého bydliště, od kterých se nelze smluvně odchýlit, za předpokladu, že spotřebitelská smlouva byla uzavřena s obchodníkem, který provozuje svou podnikatelskou nebo profesionální činnost v této konkrétní zemi. Stejná ochrana by měla být zaručena, jestliže obchodník, pokud neprovozuje svou podnikatelskou nebo profesionální činnost v zemi, v níž má spotřebitel své obvyklé bydliště, nějakým způsobem zaměřuje svou činnost na tuto zemi nebo na několik zemí včetně této země a smlouva je uzavřena jako výsledek této činnosti.

Co to znamená v praxi? Pokud obchodník z jedné země EU prodá zboží zákazníkovi z jiné země EU, je povinen se při prodeji a následném jednání (reklamačním řízení apod.) řídit zákony země zákazníka.

Jedná se o naprosto absurdní nařízení, které bude mít následky: obchody si najmou 26 právníků (toho jednoho pro svou zem už mají), nechají je nastudovat si obchodní zákoníky příslušných zemí a budou se jimi řídit. Nebo si najmou pouze jednoho, který bude muset znát všechno. Nebo, což je nejpravděpodobnější možnost, prostě přestanou do malých zemí (jako je ČR) zasílat. A bude to Halík kde? Halík, v hajzlu!

Je vskutku směšné, jak EU, deklarujíce sama sebe jako ochranu volného trhu, volný trh deformuje, v tomto případě zcela ničí. (Nemohu nevzpomenout regulace na poli mobilních sítí, také svinstvo non plus ultra.)

V USA platí právní zásada „Caveat emptor.“ Neznamená to „prázdná jeskyně“, jak by se mohlo zdát, ale „Dejž pozor, kupující.“ To je zcela správná myšlenka. Nikdo mne nenutí si něco ze zahraničí objednávat. Pokud do toho přesto půjdu, jsem já hostem v cizí zemi, a proto pro mne platí pravidla té dané země. Pokud s nimi nesouhlasím, zboží si koupím u nás. Nelze nutit prodejce učit se 27 obchodních zákoníků a hlavně dodržovat je.

Například téměř v celé EU je záruční lhůta na zboží (mimo spotřebního materiálu) 1 rok. U nás jsou to však roky dva. Už vidím, jak zahraniční obchody s radostí svým českým zákazníkům berou zpět zboží po roce a půl a tyto ztráty klidně odepisují. Daleko pravděpodobnější je, že se na to obchody prostě vybodnou a vyškrtnou malé země s nízkým obratem ze svých shipping-listů.

Nebo se vymyslí obezlička: při koupi v německém obchodě zákazník prostě prohlásí (zaškrtne čtvereček), že jeho obvyklé bydliště je v Německu, ačkoli jeho dodací adresa je v ČR. Tato situace může nastat i normálně (služební cesta, pobyt u příbuzných, dovolená. . .) a je to právně nenapadnutelné (obchodník jednal v dobré víře, že zákazník vyplnil pravdivý údaj). A je po problému.

Na závěr asi tolik: Nepotřebuji, aby mě Ó Velká EU vodila za ručičku a starala se o mě jako o nesvéprávného. Jednou jsem dospělý a snad dokážu odhadnout rizika spojená s obyčejnou obchodní transakcí. Kdo to nedokáže, ať prostě vrátí občanku. (Nebo nenakupuje přes Internet).

Jan Pecháček | Čtvrtek 17. 12. 2009, 19.10 | U nás, V zahraničí | 4 komentáře | 288x

Udělej si sám: jak měřit multimetrem

Multimetr jsem popisoval už v úvodním článku. Zopakuji tedy, že je to zařízení, které více či méně přesně měří více či méně fyzikálních veličin se vztahem k elektřině. Jaké veličiny to jsou?

Všechny, i ty nejlevnější multimetry umí měřit: stejnosměrné napětí (=U), jehož jednotkou je 1 volt (V); stejnosměrný proud (=I), jehož jednotkou je 1 ampér (A); odpor ( R ), jehož jednotkou je 1 ohm (Ω). Dále pak ještě střídavé napětí (~U), jehož jednotkou je opět 1 volt.

Dále pak multimetry mohou měřit střídavý proud, indukčnost cívky (L, jednotka Henry), kapacitu kondenzátoru (C, jednotka farad), impedanci (viz wiki) potom měření tranzistorů (zejm. proudový zesilovací činitel). Možná by se našlo i něco dalšího.

U multimetrů se dá říci, že kvalita přístroje je přímo úměrná ceně, kterou za něj dáme. Tak přístroj za 5.000 bude lepší než přístroj za 1.000, který však bude mnohem lepší, než přístroj za 200.

Kdy tedy budeme potřebovat měřit?

Příklad 1. Stavíme nějaký audio-projekt. V takovémto projektu je velmi důležité, aby součástky použité pro levý kanál měly co nejpodobnější hodnoty jako ty pro pravý kanál. Tak předejdeme tomu, že jedno sluchátko bude znít jinak než druhé.

Příklad 2. Narazili jsme na exotický přístroj s exotickou baterií. Potřebujeme změřit napětí baterie při plném nabití, a poté baterii běžně dostupnými prostředky znovu nabít. Při nabíjení musíme pak sledovat nabíjecí proud a napětí baterie.

Příklad 3. Stavíme redukci na sluchátka. Musíme dát pozor, aby všechny vývody byly správně připájeny, zároveň však aby nebyly propojeny mezi sebou. Mohli bychom tak poškodit zdroj zvuku či sluchátka.

Jan Pecháček | Sobota 22. 08. 2009, 20.49 | Udělej si sám | 0 komentářů | 2755x

Udělej si sám: jak správně pájet

Po velmi obsáhlém teoretickém popisu v první části se nyní zaměříme na to, jak s páječkou prakticky pracovat. Zopakuji to nejdůležitější: aktivní část páječky se pomocí elektrického proudu zahřeje natolik, aby roztavila k tomu určenou slitinu a umožnila nám tak vytvořit pevný a dobře vodivý spoj. Přitom horkou pájku chráníme pájedlem před oxidací a ztrátou žádoucích vlastností.

Takže máme páječku s nasazenou smyčkou. Tvar smyčky zvolíme tak, aby se nám dobře pracovalo. Mně se osvědčilo ji zmáčknout, jak jste viděli v předchozím dílu seriálu. Tak se na ni dá nabrat dostatek kalafuny pro snadné a bezpečné pájení. Smyčku musíme nejprve pocínovat, aby nám dlouho vydržela. Zapneme páječku a smyčku přiložíme ke kalafuně. Jakmile se smyčka nahřeje a pronikne kalafunou, páječku vypneme a smyčku vyjmeme z kalafuny. Připravíme si pájku, přiložíme ji ke smyčce zhruba do 1/4 od jejího konce a zapneme páječku. Z kalafuny se začne kouřit a pájka se začne tavit. Při dobře provedeném pocínování by na smyčce měl zůstat tenký stříbřitý povlak.

Pro pájení je zapotřebí dodržovat dvě základní zásady: zaprvé, před každým pájením na smyčku naneseme pájedlo. A zadruhé: není důvod, aby se pájka dotýkala pájecí smyčky. Pokud se to stane, pájka se přehřeje, pájedlo přestane plnit svou funkci a kapka kovu nám zoxiduje a už ji nikam nedostaneme. No jo, říkáte si. Ale jak se potom pájka vůbec může roztavit? Velmi jednoduše. Páječkou totiž nahřejeme pájené díly a od nich se k pájce přenese dostatek tepla na to, aby došlo k jejímu roztavení.

Jan Pecháček | Pátek 3. 07. 2009, 13.39 | Udělej si sám | 1 komentář | 1901x

Udělej si sám: úvod

Tento článek je první ze série, ve které se zaměřím na domácí výrobu některých elektronických zařízení, které by vám v ideálním případě měly trochu usnadnit život. Předtím však, než začneme, musíme vědět, do čeho jdeme. A o tom právě je tento článek.

Chystáme se k výrobě malých elektronických zařízení, což determinuje pomůcky, které k jejich výrobě budeme potřebovat. Z těch základních jsou to páječka s příslušenstvím (pájka, pájedlo) a multimetr. Další pomůcky závisí na tom, jak chceme přístroje uložit. Na škodu není například vrtačka pro přípravu krabičky.

Páječka

Technicky je páječka zařízení, které obsahuje transformátor, který transformuje dolů. Znamená to, že na primárním vinutí transformátoru je více závitů nežli na vinutí sekundárním (v případě pistolové páječky je na sekundáru jeden závit). Z toho vyplývá, že poměr napětí na jednotlivých vinutích je stejný jako poměr počtů jejich závitů. Ze zákona zachování energie (P=UI=konst.) máme, že čím je nižší napětí, tím je vyšší proud, protože výkon se v transformátoru nikam neztrácí. Tahle celá šaškárna slouží k něčemu, co vyplývá ze vztahu Q=W=Pt=RI²t. Tento vztah nám říká, na čem závisí teplo, které vznikne na el. vodiči s odporem. Vidíme, že závisí přímo úměrně na druhé mocnině proudu.¹ Protože jsme transformovali dolů, má proud velmi vysoké hodnoty, tudíž i teplo, které v pájecí smyčce vzniká, je velké. To způsobí prudké zvýšení teploty smyčky, která překročí teplotu tání pájky. Tím pádem můžeme pájku rozpustit a použít ji k vytvoření vodivého spojení dvou vodičů.

Jan Pecháček | Středa 24. 06. 2009, 11.53 | Udělej si sám | 0 komentářů | 840x

Krok špatným směrem

Zase jsme se ve jménu ochrany před narkomanií vzdali jedné ze svobod. Dnes vstoupilo v platnost nařízení, podle kterého nemohou být léky obsahující pseudoefedrin, jako je například Modafen, Paralen Plus nebo Nurofen StopGrip prodávány v běžném režimu. Místo toho budete muset lékárníkovi předložit průkaz pojištěnce a občanský průkaz pro kontrolu totožnosti s vaším průkazem pojištěnce. Lékárník pak zadá vaše rodné číslo do jakési databáze a zkontroluje, zda si můžete daný lék koupit. Jeden člověk si za měsíc může pořídit pouze 1800 mg pseudoefedrinu, tedy 60 tablet po 30 mg. Při překročení tohoto limitu vám nebude lék vydán, místo toho vám lékárník navrhne lék s obdobným účinkem, ovšem bez této substance. Pokud vám pseudoefedrin předepíše lékař, tento lék se do limitu nezapočítává.

První den, kdy měli lékárníci kontrolovat zákazníky proti databázi byl dnes: 1. května, státní svátek, minimum otevřených lékáren. Již v deset ráno se ale milá databáze složila (před čímž Lékárnická komora varovala), takže si nějakou dobu asi nekoupíte nic. Mimo to se onou databází začal zabývat Úřad pro ochranu osobních údajů, který prověřuje rozsah uchovávaných dat.

S tímto opatřením nesouhlasím už z podstaty. Když jsem psal článek o zavedení nové lékové kategorie „volný s omezením“, tak nějak implicitně jsem předpokládal, že se do ní převedou některé léky, které byly do nynějška na předpis (např. některá zevně podávaná antibiotika či antivirotika), a že tak dojde k liberalisaci trhu s léčivy. Ani ve snu by mě nenapadlo, že kvůli statisticky bezvýznamné skupince osob, která jednu látku zneužívá pro výrobu návykové drogy, budou všichni muset všichni předkládat doklad totožnosti, chtějí-li si vyzvednout zcela neškodný lék. Je to jako kdyby při nákupu nože muselo být zapsáno jeho sériové číslo do registru spolu se jménem kupujícího, protože co kdyby s ním byl spáchán trestný čin? Současná situace je dokonce ještě absurdnější, protože tím, že si v domácí laboratoři vyrobím drogu a pak ji spotřebuji, škodím na rozdíl od loupežného přepadení jen sám sobě. A co je k***a komu (státu tím méně) do toho?

Stali jsme se (opět) svědky toho, že místo aby se něco podniklo proti porušovatelům zákona (což je obtížné), postihnou se automaticky všichni slušní občané (což je jednodušší, neboť oni si nebudou stěžovat, pokud se jim poskytne dostatek ideologické omáčky typu jde nám jen o bezpečnost vašich dětí…), zatímco skuteční výrobci si pseudoefedrin pro výrobu drogy vždy seženou. Pouze k tomu budou muset vynaložit více úsilí (rozuměj více podplatit lékárníka, obvyklá taxa byla dosud asi 6000,– plus cena léku za 40 krabiček), které přirozeně zahrnou do ceny svých produktů, pročež budou uživatelé muset být aktivnější při shánění finančních prostředků (rozuměj více krást, aby si mohli dovolit stejné množství), na což opět doplatí slušný občan.

Na závěr zopakuji svou myšlenku z předchozího článku: ideální situace by byla, kdyby byl čistý pseudoefedrin/efedrin/kokain/mor­fin/diacetylmorfin/kodein/et cetera ad nauseam dostupný volně za rozumnou cenu, jako tomu bylo před zhruba 100 lety.* Narkomani by nemuseli krást, přestaly by na tom profitovat ruskojazyčné mafie, drogy by byly bezpečnější a kromě toho by je nikdo neměl motivaci začít brát (neb povolené ovoce nechutná ani z poloviny tak, jako zakázané).

---

* Heroin je obchodní známka diacetylmorfinu (esteru morfinu a kyseliny octové), která patřila německé farmaceutické společnosti Bayer AG. Heroin byl vyráběn mezi lety 1898 a 1910 a prodáván jako lék na závislost na morfinu a jako lék proti kašli. Následně byla zjištěna vysoká tvorba závislosti, načež byla výroba zastavena. Firma Bayer ztratila práva na název Heroin roku 1919 kvůli dohodě z Versailles (vyrovnání po I. světové válce).

UPDATE 2. května 20:37

Tak nám ta evidence moc dlouho nevydržela. Kvůli mohutným technickým problémům, které fakticky bránily ve využívání této databáze lékárnami bylo omezení prodeje léků dočasně pozastaveno. No co, hned v pondělí zajdu do lékárny a pár balení si koupím . . .

Jan Pecháček | Pátek 1. 05. 2009, 19.04 | U nás | 1 komentář | 166x

Topolánek si balí kufry.

„Tak nám zabili vládu, paní Müllerová . . .“

Dnes, asi před deseti minutami (tj. 24. března 2009 v 18:35 minut) vyhlásila Poslanecká Sněmovna Parlamentu České republiky nedůvěru vládě premiéra Mirka Topolánka. Podařilo se jí to až na pátý pokus, a to nejtěsnějším výsledkem 101 hlasů. Znamená to, že vláda bude vládnout v demisi, a to nejspíše do skončení předsednictví Radě EU. Mezi tím však bude mít důležitou roli Prezident ČR Václav Klaus, který bude jednat s předsedy parlamentních stran o následujícím postupu a pak bude mít dvě možnosti. Buďto se bude přesně držet ústavy a vstoupí do martyria, které známe z let 2006/2007, které znamená trojí pokus o navržení premiéra, který potřikráte navrhne vládu, která pak bude třikrát žádat PS o důvěru.

Tato procedura se může v nejhorším případě protáhnout až na rok, přičemž se v tomto období bude země nacházet v bezvládí. Ne, že by to nějak vadilo, ona patová situace z let 2006/2007 nebyla nijak vážná a vyvstává tedy otázka, zda vůbec nějakou vládu potřebujeme. Předpokládejme však, že vláda má pro stát positivní význam a je tedy žádoucí vládu mít. Po těchto třech pokusech jsou automaticky vypsány volby.

Druhou možností je, že bude vládnout Topolánkova vláda v demisi (nebo jiná tzv. úřednická vláda) a mezitím budou poslanci jednat o ústavním zákonu o předčasných volbách. Je to možnost, kterou ústava poskytuje a znamená to, že se tři pětiny poslanců (120) dohodnou na termínu voleb a schválí ústavní zákon, kterým tyto volby nařídí. Prezident pak jmenuje vítěze voleb premiérem a ten sestaví novou vládu.

Druhá zmiňovaná možnost je pravděpodobnější, neboť si nikdo nechce zopakovat situaci nedávno minulou. Topolánek by si předčasné volby přál co nejdříve, tedy už v létě 2009, zatímco Paroubek by byl pro pozdější termín, a to buď podzim tohoto roku, nebo jaro roku příštího. Dohoda je však velmi pravděpodobná.

Na závěr si řekněme něco o poslancích, kteří toto hlasování rozhodli. Evžen Snítilý, ex-poslanec ČSSD, o kterém jsem několikrát psal, na schůzi nedorazil. Předpokládalo se, že bude hlasovat PRO nedůvěru. Jiný přeběhlík z ČSSD, Miloš Melčák, hlasoval naopak PROTI nedůvěře. Nezařazení poslanci Jan Schwippel a Juraj Raninec pocházejí z ODS. Raninec hlasoval též PROTI nedůvěře, jak avizoval ve svém projevu, Schwippel podle očekávání hlasoval PRO nedůvěru. Také to řekl ve svém projevu. O víkendu avizoval svůj úmysl vyslovit vládě nedůvěru i Vlastimil Tlustý. Zachoval se, jak řekl a hlasoval PRO nedůvěru. Lidovecký poslanec Ludvík Hovorka hlasoval PROTI nedůvěře a situaci tak rozhodly dvě bývalé poslankyně za Stranu zelených. Jak Olga Zubová tak Věra Jakubková hlasovaly PRO nedůvěru, čímž vláda padla. Především projev Olgy Zubové v rozpravě byl dosti emotivní a vřele ho doporučuji ke zhlédnutí. Za hlas těchto dvou poslankyň nese velikou vinu předseda Zelených Martin Bursík, který je nechal vyloučit ze Strany a proti sobě si je pohněval. Vždyť i projev Věry Jakubkové končil slovy, že vládě důvěru nedá, protože by ji tak dala i Bursíkovi.

V každém případě se jednalo o dlouhý den pro poslance, na jehož konci stojí, nebo spíše už nestojí, vláda Mirka Topolánka.

Jan Pecháček | Úterý 24. 03. 2009, 18.50 | U nás | 3 komentáře | 98x

Klaus v. eurososani 1:0

Tak jsem se zase nas*al. Představte si, že jste prezident a očekáváte na Hradě zahraniční návštěvu. Mezi nimi je i jakýsi levičácký aktivista Daniel Cohn-Bendit, který je pro svou politickou orientaci přezdíván Danny le Rouge (Danny Rudý). Tento pán pak na Vás začne plivat větičky typu:

„Vaše názory na ni [lisabonskou smlouvu] mě nezajímají, chci vědět, co uděláte, až ji schválí česká sněmovna a senát. Budete respektovat demokratickou vůli zástupců lidu? Budete to muset podepsat.“

„Můžete věřit v co chcete, já jsem přesvědčen, že globální oteplování je realita, není to věc mé víry.“

„Za další, chci, abyste mi vysvětlil, jaká je míra Vašeho přátelství s panem Ganleym z Irska. Jak se můžete scházet s člověkem, o němž není jasné, kdo ho platí? Ve Vaší funkci se s ním nemáte co scházet. Je to muž, jehož finance pocházejí z problematických zdrojů a chce je nyní použít na financování své volební kampaně do EP.“

Hlavně ta poslední je obzvláště silný kalibr. Jak si, ksakru, může nějaký cizinec dovolit říkat prezidentovi jiné země, co má dělat a navíc tímhle tónem?! Každý člověk se může scházet kdy chce a s kým chce a do finančních zdrojů onoho Ganleye je jak Klausovi tak Benditovi velké kulové. To ale zeleno-rudý Bandita nikdy nebude schopen pochopit. Kdyby tohle někdo řekl mně, musel bych se hodně ovládat, abych s ním nevyrazil dveře. Klaus však reagoval na překvapivě vysoké úrovni (tedy nepoužil žádnou nadávku):

„Musím říci, že tímto stylem a tónem se mnou za 6 let zde nikdo dosud nemluvil. Tady nejste na pařížských barikádách. Domníval jsem se, že tyto způsoby pro nás skončily před 19 lety. Vidím, že jsem se mýlil.“

Následně se ke slovu dostal Crowley, irský delegát.

„Já jsem z Irska a jsem členem tamní vládní strany. Můj otec celý život bojoval za nezávislost proti britské nadvládě. Mnoho mých příbuzných při tom přišlo o život. Proto si mohu dovolit říci, že Irové si přejí Lisabonskou smlouvu. Tím, že jste se při své návštěvě v Irsku setkal s Ganleym, jste se dopustil urážky irského lidu. Ten člověk neprokázal, z čeho financoval svou kampaň. Je to nehorázná urážka irského lidu, sejít se s někým, kdo nemá volený mandát. Chci Vás jen informovat, jak to Irové cítí.“

První část jsou jen emo-kecy bez jakékoli hodnoty. To, že si pan Crowley může dovolit říci, že Irové chtějí Lisabonskou smlouvu je zajímavé, neboť protože Irové Lisabonskou smlouvu odmítli, vyplývá z toho, že si může pan Crowley dovolit beztrestně lhát. To by, podle mého názoru, poslanci evropského parlamentu nemělo projít. A na závěr opakuji znovu pro pana Crowleyho: každý člověk má právo se setkat s kýmkoli, pokud si to přeje i ten druhý. Reakci okolí na toto setkání mohou a nemusí brát v potaz.

Poté, co Klaus na tento rozpor mezi tvrzením Crowleyho a výsledkem referenda upozornil, dostalo se mu odpovědi:

„Vy mně nebudete říkat, jaký názor mají Irové. To já jako Ir vím nejlépe.“

Celý zápis ze schůzky si můžete, pokud budete mít zájem, přečíst na stránkách Pražského hradu. Jedná se o skutečně výživné čtení. Je neslýchané, co si dnes, ve 21. století, dovolí vyslanci Evropského parlamentu k nejvyššímu představiteli jiné země. Opravdu mne překvapilo, jak arogantní lidi dnes v Bruselu sedí. S takovými se může Evropská unie ubírat jen jedním směrem, tedy od šesti k pěti (na desítce byla EU asi tak před patnácti lety). V boji s arogantní nabubřelostí, přebujelou byrokracií a postupnou federalisací Evropské unie má prezident Klaus mou plnou podporu.

Jan Pecháček | Sobota 6. 12. 2008, 17.07 | U nás | 4 komentáře | 96x

Hotely F1? Ne, děkuji . . .

Týden od 3. do 9. září jsem strávil s většinou svých spolužáků ve slunné Francii. Počasí bylo pěkné, bylo teplo, ale nikoliv přílišné horko. Ubytováni jsme byli v nízkonákladovém hotelu F1 ve Villeneuve Loubet. Tedy alespoň jsme měli být.

Byli jsme umístěni v pokojích po třech. Jeden z trojice si šel vyzvednout lístek s číslem pokoje a kódem potřebným k otevření dveří. Potom jsme se ubytovali. Pokoje byly velmi malé. V rohu stál malý stolek, nad nímž ležela na polici televize. V protějším rohu pak bylo umyvadlo. Mezi umyvadlem a stolkem, tedy naproti dveřím, bylo ve zdi okno ven. Mezi oknem a dveřmi stála manželská dvojpostel a nad ní kolmo další jedno lůžko. Tím vybavení pokoje končí. Pokoj svou velikostí velmi připomínal lodní kajutu.

Po celodenní cestě autobusem z České republiky a následné (opět celodenní) procházce městem Nice jsem byl velmi unaven, a tak jsem se pouze osprchoval v automatické sprše a kolem půlnoci jsem usnul. Na snídani jsme měli přijít v 6:55. Šel jsem tam a dal jsem si toust s pomerančovou marmeládou (trochu moc hořká) a k tomu čaj. Asi o deset minut později do jídelny vtrhla jakási ženština, která začala hystericky křičet na učitelku, která byla v podstatě vedoucí zájezdu. Nevěnoval jsem tomu pozornost (vždyť francouzsky neumím), v klidu jsem se najedl a odebral jsem se do svého pokoje.

Tam si pro mne a jednoho mého spolužáka (oba držitelé státnice z AJ) přišel po chvíli jeden student, abychom prý šli na recepci, že máme nějaký problém. Tam učitelka vcelku hlasitě konverzovala s recepční a našeho příchodu si zprvu nevšimla. Zeptali jsme se jí proto, co od nás očekává. Ona na to, že máme anglicky říci recepční, že jsme v noci žádný hluk neslyšeli (což byla pravda), jinak že nám hrozí vyhazov z hotelu. Spolužák to tedy recepční řekl. Ta nevypadala, že by vůbec pochopila, o čem je řeč, protože potom plynule pokračovala v hovoru s učitelkou. Z jejich debaty jsem pouze pochytil výraz „C'est business“, který znamená v překladu „to je byznys“. Už jsme tam nebyli co platní, takže jsme opět odešli.

Jan Pecháček | Neděle 21. 09. 2008, 19.15 | Okolo mě, V zahraničí | 0 komentářů | 1002x